Vzestup a pád „Pekingského konsensu“?

Od konce 70. let minulého století, kdy se Čínská lidová republika vydala cestou modernizace a budování tržní ekonomiky, rostl její HDP tempem téměř 10 % ročně. HDP per capita je nyní dvanáctkrát vyšší než před třemi dekádami. Ekonomický vzestup Číny vzbuzuje v jiných zemích obdiv i obavy. Joshua Cooper Ramo, někdejší redaktor časopisu Time, použil pro čínský rozvojový model (kombinace smíšeného vlastnictví, zaručení základních majetkových práv, silné vládní intervence do ekonomické sféry apod.) termín „Beijing consensus“. Jeden takový konsensus již známe poměrně dlouho, ten Washingtonský. Čínský režim, který je zdánlivě komunistický, je zajímavý svou přímou akceptací kapitalismu. Americký politolog Fareed Zakaria k tomu uvádí vynikající vlastní zkušenost. Zeptal se jednoho čínského představitele, jakým způsobem by řešil chudobu na venkově. Odpověď hovoří sama za sebe: „Musíme nechat pracovat trh. Ten stahuje lidi z venkova do průmyslu, pryč z farem do měst. Historicky je pouze toto odpovědí na chudobu. Musíme udržet industrializaci.“ Když Zakaria položil tu samou otázku indickým a latinskoamerickým představitelům, dočkal se mnohem složitějších vysvětlení, neboť ti zdůrazňovali „potřebu welfarismu na venkově, státní podpory chudým farmářům, různé programy, které mají zpomalit tržní síly a zbrzdit bolestný proces industrializace.“ (Zakaria 2008: 93-94). Výborně situaci shrnul Yang Yao, ředitel China Center for Economic Research na univerzitě v Pekingu, když napsal, že ve skutečnosti se čínská ekonomika pohnula směrem k tržním doktrínám neoklasické ekonomie s důrazem na obezřetnou fiskální politiku, ekonomickou otevřenost, privatizaci, tržní liberalizaci a ochranu soukromého vlastnictví. Čínští představitelé si jednoznačně uvědomují, že Marx byl mizerný ekonom. Úloha čínské vlády spočívá spíše v investicích do infrastruktury, redistributivní programy jsou využívány jen minimálně a omezeně. Navíc má Peking mnohem menší znalost a kontrolu nad zbytkem Číny než by si přál a než si vnější pozorovatelé často myslí.

Yang Yao se nicméně zamýšlí nad nejistou situací, do které se Čína dostala (nebo dostává) paradoxně díky svým ekonomickým úspěchům. Ekonomická nerovnost se zvyšuje, GINI koeficient dosáhl v roce 2008 úrovně 0,47 (0 znamená perfektní rovnost, 1 absolutní nerovnost), tedy stejné úrovně jako USA. Zdůrazňuje především, že obyvatelé měst vydělávají 3,5 násobně více než obyvatelé venkova – dle autora nejvyšší rozdíl v příjmech venkov versus město na světě. Co se týče sociálních nepokojů, ty jsou v Číně obvyklým jevem – podle čínských statistik dochází k několika desítkám tisíc nepokojů ročně, i v době vysokého hospodářského růstu. Navíc, vláda tím, že podporovala vznik speciálních ekonomických zón, jako např. Shenzhen, upřednostňovala ekonomický rozvoj východního pobřeží, a opomíjela vnitrozemí. I dnes, téměř 90 % čínského exportu pochází z devíti pobřežních provincií. Yao rovněž zmiňuje tzv. past středního příjmu (middle-income trap), do které se v minulosti dostalo mnoho zemí za situace, když HDP per capita dosáhne rozmezí 3 000 až 8 000 dolarů - ekonomika přestává růst, zvyšuje se nerovnost příjmů a dochází k četným sociálním konfliktům. Zakaria však pro kategorii střední příjem uvádí jiné rozmezí, a to přibližně 5 000 až 10 000 dolarů. Čína tohoto statusu prozatím plně nedosáhla. Mezinárodní měnový fond uvádí čínský HDP per capita ve výši 3 566 dolarů v roce 2009 (pro srovnání USA – 46 443 dolarů). V souvislosti s ekonomickým rozvojem se setkáme s hypotézou, že „tržní ekonomika, která dosáhne středního příjmu, má v dlouhodobém horizontu tendenci směrem k liberální demokracii“. Potvrdit ji můžeme u desítek zemí – od Jižní Koreje, po Argentinu a Turecko. Fareed Zakaria k tomu uvádí, že tento obecný závěr (tzn. zjednodušeně řečeno „kapitalismus vede k demokracii“, může být nejdůležitějším závěrem, ke kterému politická věda dospěla. Komunistická strana Číny bude tedy v následujících letech patrně čelit potřebě provést změny politického systému směrem k větší demokratizaci, k větší participaci obyvatel. Přitom podle Johna Thorntona, profesora a ředitele Global Leadership na Tsinghua University v Pekingu, jsou první náznaky již patrné – politická elita stále více podporuje lokální volby, nezávislost soudů a dohled nad představiteli komunistické strany. Čínská elita si zjevně nutnost budoucích změn uvědomuje, neboť v minulých letech vyslala své delegace do Japonska a Švédska, aby studovala, jakým způsobem tyto země vytvořily demokratický systém, ve kterém dominuje jedna strana (nebo přinejmenším donedávna dominovala). Domnívat se, že v Číně vznikne liberální demokracie západního typu je však mylné. Mnohem pravděpodobnější je vznik určitého smíšeného systému. Otázkou zůstává, jakým způsobem tranzice proběhne a jak se projeví ve vztahu k významným menšinám – například Ujghurům, muslimům žijícím v provincii Sin-ťiang. Bezesporu velkou výzvou pro komunistický režim bude zvyšující se decentralizace.

Budoucí problémy mohou mít ale i ekonomický charakter. Čínská ekonomika je totiž v tuto chvíli velmi závislá na externí poptávce po jejím zboží. Přitom ekonomické oživení v rozvinutých zemích, které jsou významnými obchodními partnery Číny, je křehké a stále existuje možnost vývoje ve tvaru W (který by znamenal opětovnou recesi a následné zotavení). Takový scénář by nutně vedl k výrazně nižší poptávce po čínském zboží. Navíc je možné, že se postupně vytváří bublina na čínském nemovitostním trhu – ve velkých čínských městech, jakými jsou například Peking, Šanghaj nebo Šenzen, raketově vzrostly ceny nemovitostí, za rok v řádech desítek procent. Deník China Daily nedávno poznamenal, že co se týče poměru cen domů k příjmům obyvatel je Čína nejdražším místem světa. Na závěr budeme citovat profesora ekonomie z univerzity v Harvardu Kennetha Rogoffa, který doslova uvedl: „Lidé říkají, že Čína nezažije finanční krizi, protože zde existuje centrální plánování, protože má vysokou míru úspor, protože má obrovskou zásobárnu pracovní síly, bla bla. Já říkám, samozřejmě že Čína jednoho dne finanční krizi zažije.“ Ano, je docela možné, že si Čína právě teď vytváří svou vlastní budoucí finanční krizi. O tom ale někdy příště.

Martin Tománek

Politologie – latinskoamerická studia